Vědomí a podvědomí — proč děláme to, co děláme

Naše podvědomí zpracovává odhadem 40 milionů bitů informací za sekundu. Vědomí — ta část, kterou si uvědomujeme a o které přemýšlíme — zvládne asi 40 bitů. To znamená, že naprostou většinu dne, 95 až 99 %, neřídíme vědomě. Řídí nás naše podvědomé naprogramování. Jak vzniká „normální" Podvědomí od dětství sbírá zkušenosti a z nich odvozuje, co je normální, čemu věřit, co očekávat. Vytváří tisíce automatických programů — jak reagovat, čemu se vyhnout, jak dosáhnout toho, co potřebujeme. U zdravého dětství vznikají programy, které nám slouží. U komplexního traumatu vznikají programy pokřivené — ale podvědomí je bere stejně vážně, protože jediné, co zná, je vlastní zkušenost. Šablony přitažlivosti Toto vysvětluje jeden z nejbolestnějších paradoxů: proč se lidé, kteří si slíbili, že si nikdy nevezmou někoho, kdo se podobá jejich rodiči, po letech ocitnou přesně v takovém vztahu. Podvědomí totiž nehledá to, co je pro nás dobré — hledá to, co mu připadá známé a „normální". A co je známé, cítíme jako bezpečné, i když nám ve skutečnosti ubližuje. Carl Jung to shrnul jasně: Dokud si podvědomí neuvědomíme, bude řídit náš život a my to budeme nazývat osudem. Proč vědomá rozhodnutí prohrávají Uděláte si předsevzetí — konečně budu autentický, konečně si nastavím zdravé hranice. A pak potkáte člověka, situaci, spouštěč — a podvědomí spustí staré programy rychleji, než stihnete přemýšlet. Ne proto, že jste slabí. Protože podvědomí je zkrátka rychlejší a silnější, dokud ho vědomě neproměníme. Jak se to dá změnit Léčení podvědomí je pomalý proces — přirovnává se k učení jezdit na kole, které má otočené řízení. Nejdřív musíte vše dělat s obrovským soustředěním, a jakmile polevíte, vrátíte se ke starému vzorci. Ale s opakováním se nový vzorec postupně stává tím automatickým. Klíč je: přenášet podvědomé do vědomí. Všímat si vzorců. Pojmenovávat je. A postupně, s trpělivostí a se sebesoucitem, je přepisovat.